DÍKY, ŠÉFE!

Díky mým šéfům a šéfkám jsem dostala mnoho
zajímavých pracovních výzev.  Zavést sexuální
výchovu u mentálně handicapovaných klientů, zahájit
výrobu a prodej jejich rukodělných výrobků, jezdit s
nimi tábořit. Připravit a realizovat vizi volnočasového
klubu pro děti matek bez domova, hrát s nimi divadlo
a tančit, výletovat a tábořit, sdílet s nimi jejich příběhy,
pomáhat jim projít nelehkým obdobím změn,
zprostředkovávat podporu odborníků. Učit psychologii
tak, aby to bavilo mě i studenty. Organizacím, které
mě zaměstnávaly vděčím také za jistoty v dobách,
kdy jsem nepracovala, protože jsem přiváděla na svět
svoje tři děti, nebo když jsem byla občas nemocná
anebo jela někam do světa. Díky mým kolegům a
kolegyním jsem načerpala mnoho profesní inspirace
a podpory, a mohla vedle nich kráčet s větší
sebejistotou. A na konec to nejlepší. Díky za mnohá
přátelství, která dosud trvají a zrají jako víno.





 
KONEČNĚ SUPERVIZE

Za těch dvacet let zaměstnání jsem supervizi potkala
párkrát. Ve školství před r. 2000 ani jednu , a
v sociální oblasti pak s novým tisíciletím její opatrné
začátky. Přesto jsem při supervizích vnímala
potenciál, který se nám s různou mírou zručnosti
dařilo spolu se supervizorem objevovat. To
nejpřínosnější jsem tehdy spatřovala v tom, že
přicházel do týmu někdo zvenčí. Někdo, kdo se

nenechal strhávat našimi myšlenkovými stereotypy
při uvažování nad klienty, někdo, kdo se nenechal
ovlivňovat našimi vztahovými sympatiemi v týmu.
Někdo, kdo naslouchal každému z nás, bez ohledu
na délku naší praxe a výši vzdělání. Někdo, kdo
nehodnotil a nesoudil. Profesionál na komunikaci a
dynamiku skupiny, který nás vnímal jako profesionály
na naši práci. Očekávala jsem, že získám nadhled a
náhled na to, co a jak v práci s klienty dělám.
Potřebovala jsem úlevu od pochybností a nejistot.
A taky povzbuzení. 
​




SUPERVIZNÍ AUTOŠKOLA

V době, kdy jsem zažívala první supervize jako jejich
příjemce, jsem také pořádala různé
arteteterapeutické kurzy, jejichž součástí byl i prostor
pro různou míru sebereflexe účastníků. Někdy byli ve
skupině pracovníci z různých organizací, jindy kurz
probíhal přímo v organizaci pro jeden tým. V takové
skupině se přirozeně generovala týmová témata,
která jsme zpracovávali různými arteterapeutickými
postupy a pak je sdíleli,  reflektovali a diskutovali.
A právě na takovém kurzu, kde byli přítomni pouze
pracovníci z jednoho týmu, jsem dostala v
závěrečném kruhu několikrát opakovanou zpětnou
vazbu: "Kdyby takhle u nás probíhala supervize!".
Nejprve mě to zaskočilo. Představa, že nemám po
ruce jako hlavní nástroj působení pastelky, barvy a
papíry, a místo toho se skupinou "jen" mluvím, se
rovnala mírou vyvolaného adrenalinu první jízdě v
autoškole, kterou jsem měla v dost čerstvé paměti,
protože jsem ji absolvovala ve 34 letech. O dva roky

později jsem si při plném vědomí zase sedla do kruhu
kolegů, kteří měli podobnou kuráž jako já. Stát se
supervizorem. Výcvik trval 350 hodin, byla to jízda s
lektory na sedadle spolujezdce. Dostat od nich
řidičák, byla malá výhra stejně jako v autoškole. Ale
jenom malá. Na křižovatky bez spolujezdce, který už
řídí desítky let, jsem vjížděla až po skončení výcviku
s mými prvními týmy, které se svěřily do mé péče.
Díky jim za to, protože kdyby tušily, jaké obavy ze
selhání má jejich řidič, možná by do vozu
nenastoupily.
V průběhu šesti let jsem nalezla svůj supervizní styl.
V začátcích, stejně jako tomu je čerstvě po autoškole
s autem, supervize ovládala mě. Nebyla jsem si moc
jistá tím, co se stane, když přidám plyn, nebo když
dupnu na brzdu. Věděla jsem, jakou supervizi chci do
týmů a organizací přinášet, ale nevěděla jsem přesně
jak toho docílit. S čerstvým řidičákem jsem taky
chtěla být bezpečným, klidným a technicky zdatným
řidičem. Ale holt to se musí odjezdit. 
Se supervizí mám aktuálně najeto kolem 600 hodin,
dlouhodobě spolupracuji s 10 - 12 organizacemi, ve
kterých superviduji pravidelně 5 - 10x ročně.