ZITA HOMOLKOVÁ

Za těch dvacet let zaměstnání jsem supervizi potkala párkrát. Ve školství před r. 2000 ani jednu , a v sociální oblasti pak s novým tisíciletím její opatrné začátky. Přesto jsem při supervizích vnímala potenciál, který se nám s různou mírou zručnosti dařilo spolu se supervizorem objevovat. To nejpřínosnější jsem tehdy spatřovala v tom, že přicházel do týmu někdo zvenčí. Někdo, kdo se nenechal strhávat našimi myšlenkovými stereotypy při uvažování nad klienty, někdo, kdo se nenechal ovlivňovat našimi vztahovými sympatiemi v týmu. Někdo, kdo naslouchal každému z nás, bez ohledu na délku naší praxe a výši vzdělání. Někdo, kdonehodnotil a nesoudil. Profesionál na komunikaci a dynamiku skupiny, který nás vnímal jako profesionály na naši práci. Očekávala jsem, že získám nadhled a náhled na to, co a jak v práci s klienty dělám. Potřebovala jsem úlevu od pochybností a nejistot. A taky povzbuzení. 

V době, kdy jsem zažívala první supervize jako jejich příjemce, jsem také pořádala různé arteteterapeutické kurzy, jejichž součástí byl i prostor pro různou míru sebereflexe účastníků. Někdy byli ve skupině pracovníci z různých organizací, jindy kurz probíhal přímo v organizaci pro jeden tým. V takové skupině se přirozeně generovala týmová témata, která jsme zpracovávali různými arteterapeutickými postupy a pak je sdíleli,  reflektovali a diskutovali. A právě na takovém kurzu, kde byli přítomni pouze pracovníci z jednoho týmu, jsem dostala v závěrečném kruhu několikrát opakovanou zpětnou vazbu: "Kdyby takhle u nás probíhala supervize!" Nejprve mě to zaskočilo. Představa, že nemám po ruce jako hlavní nástroj působení pastelky, barvy a papíry, a místo toho se skupinou "jen tak mluvím", se rovnala mírou vyvolaného adrenalinu první jízdě v autoškole, kterou jsem měla v dost čerstvé paměti, protože jsem ji absolvovala ve 34 letech. O dva roky později jsem si při plném vědomí zase sedla do kruhu kolegů, kteří měli podobnou kuráž jako já. Stát se supervizorem. Výcvik trval 350 hodin, byla to jízda s lektory na sedadle spolujezdce. Dostat od nich řidičák, byla malá výhra stejně jako v autoškole. Ale jenom malá. Na křižovatky bez spolujezdce, který už řídí desítky let, jsem vjížděla až po skončení výcviku s mými prvními týmy, které se svěřily do mé péče. Díky jim za to, protože kdyby tušily, jaké obavy ze selhání má jejich řidič, možná by do vozunenastoupily. V průběhu šesti let jsem nalezla svůj supervizní styl. V začátcích, stejně jako tomu je čerstvě po autoškole s autem, supervize ovládala mě. Nebyla jsem si moc jistá tím, co se stane, když přidám plyn, nebo když dupnu na brzdu. Věděla jsem, jakou supervizi chci do týmů a organizací přinášet, ale nevěděla jsem přesně jak toho docílit. S čerstvým řidičákem jsem taky chtěla být bezpečným, klidným a technicky zdatným řidičem. Ale holt to se musí odjezdit. Se supervizí mám aktuálně najeto přes 1.000 hodin, průběžně a dlouhodobě spolupracuji s 12 - 15 organizacemi, a v každé z nich vedu supervize 5 - 8 x ročně.